sobota 28. října 2017

DanMači: Kapitola pátá

Čtyřicet stránek. Tohle je čtyřicet normostran. Snad vám četba na chvíli vydrží, další kapitola, která je skoro stejně dlouhá, totiž bude spíše až v prosinci. Mezitím bude určitě nějaké SAO. :)
Je to fakt dlouhé, takže ačkoli jsem si to před vydáním četla, neodvažuji se ručit za to, že tam nejsou chyby. Pokud si tedy všimnete nějakých překlepů, špatných pádů, chybějících slov či něčeho jiného, ozvěte se do komentářů, prosím. :)


Kapitola pátá: Bohynin šprým

„Bjóóua!“
„!“
Ty drápy mě minuly snad o celý kilometr. Jen jsem se díval, jak proletěly kolem mého obličeje.
Jsem zase v modrých halách Jeskyně. Tenhle goblin je tak hlučný, že podle jeho křiků poznám, kde je, i když se nedívám.
Vidím mu to v očích. Je frustrovaný. Vrací se to zkusit znovu. Jedna, minul, dva, minul, tři, také se po mně ohnal a minul.
Vlevo, vpravo, diagonálně!
Zkouší to ze strany. Krok vzad a on trefí jen vzduch.
Dokud budu mít oči otevřené a budu v takhle široké chodbě, můžu se jeho útokům vyhýbat klidně celý den. Je tu ale překvapivě vlhko. Už teď jsem celý zpocený.
Ten goblin je rozhodně houževnatý. Pořád po mně jde, mává svými tlustými ručičkami. Já mám ruce zvednuté tak, aby nepřekážely. Stáčím tělem, abych se vyhýbal jeho útokům. Moje noha sice ještě není stoprocentně fit, ale s ním tančit můžu.
„Gigííín... dža!!!!“
„!“
Myslím, že jsem něco zahlédl. Ne goblina, ten ve frustraci třese pěstí.
Nahoře!
Přímo k té zdi tamhle je přilepený stín!
„Gega!“
Skočí před světelné flíčky a udělá veliký stín. Jde na mě!
„Náááh!“
Právě včas jsem se odkutálel dozadu a vyhnul se jeho překvapivému útoku. Oči mám stále trochu zamžené, příliš krve v hlavě... vypadá to, že má čtyři nohy, možná je to nějaký plaz?
Hnědá šupinatá kůže, jazyk švihající z tlamy a dovnitř – jo, tohle je ještěrka. S ocasem je asi tak dlouhá, jak jsem já vysoký.
Jeskynní ještěr.
Objevuje se na nižším podlaží dva až čtyři, je stejné třídy jako goblini a koboldi.
„...ha!“
Chvíle, na kterou jsem čekal! Ten goblin počká. Napřed se musím postarat o ještěra.
Na spodku nohou má přísavky. Pokud se o něj teď nepostarám, zase vyleze po zdi a zkusí další útok ze zálohy. Jestli mi uteče... ach, taková otrava.
Goblin skočil ke mně a zkusil další útok. Krok stranou. O tebe se postarám za chvíli. Musím teď tomu ještěru oplatit jeho překvapivý útok.
Jdu na tebe!
„Jááááhhh!!!“
„Guge...?!“
Jeskynní ještěr musel vycítit mou čepel. Zamířil přímo ke zdi. Já jsem ale rychlejší.
Dýku do druhé ruky, skok dopředu, tak! Zabořím čepel hluboko do zad ještěra.
Zavyje bolestí, podlomí se mu končetiny. Že bych zasáhl úlomek magického kamene...? Hehé, asi jsem zrovna připravil ještěří kebab. Při posledním dechu se zakloní a pokusí se mě kousnout do obličeje. Ani náhodou. O vteřinu dopadne bezvládně na zem. Jeho tělu to pořád je, magický úlomek je v pořádku!
„Gjaíííí!!!!“
Nojo, ten goblin tu taky ještě je.
Vytáhnout dýku z těla Jeskynního ještěra, dobrý obranný postoj... mám nápad.
Odepnu si z paže batoh a mrštím jím přímo proti blížícímu se goblinovi.
„?!“
Bágl projektil, to není špatné. Vykulený goblin tohle rozhodně nečekal.
Čas se zpomalí. Sleduju, jak můj batoh prořízne vzduch a narazí přímo do tváře goblina.
„Hege!“
Chodbou se rozezní náraz. Goblin letí dozadu jako brouk odcvrnknutý z ramene.
Už mám takovou Sílu, že zvládám nosit těžší předměty padlé v Jeskyni, ale také mohu samotný batoh použít jako zbraň proti slabším monstrům.
Pořád se kutálí jako sněhová vločka, drží můj batoh.
„...gúúú.“
Křup! Och, to křupnutí znělo bolestivě... už se nekutálí, ale jeho tělo se zmítá... a teď už se nehýbe vůbec.
Ještě nepolevuj v ostražitosti, Belle... jo, je po něm. Zhluboka se nadechni, ať se ti uvolní ramena. Boj prozatím skončil.
Švihám dýkou, aby z ní skapala krev ještěra. Dýku pak vrátím do pochvy.
„...Fajn.“
Trochu si protáhnu paže a nohy. To koleno celkem ujde.
Konečně už se nemusím omezovat v pohybu. Pořád to ale trochu štípe. Nechci to zkoušet víc, než je třeba.
Jsem rád.
Znamená to, že jsem silnější, že?
Chci říct, jsem v nižší části čtvrtého podlaží. A vyzabíjel jsem tu monstra. Ten poslední boj šel vlastně moc dobře.
Neměl jsem problém s tím postarat se o Jeskynního ještěra i goblina, ačkoli to bylo dva proti jednomu. Dokonce jsem mohl používat hlavně zdravou nohu. I tak jsem se snadno vyhnul všem jejich útokům.
To je důkazem samo o sobě. Jsem stále silnější. Přesně jak řekla bohyně, zlepšuji se opravdu rychle.
...Ale doháním Ais?
Z hloubi srdce v to doufám.
Je na páté úrovni, ale netuším, jak silná vážně je. Hoří ve mě plamen, který mě nutí pokračovat. Říká mi, že to zvládnu.
Ale pro dnešek by to už mělo stačit. Potřebuju získat magické kameny z toho Jeskynního ještěra a goblina. A cestou domů by na mě taky mohlo něco zaútočit, na to nesmím zapomenout. Dneska jsem už třikrát šel nahoru, abych úlomky vyměnil za peníze. Měl jsem příliš těžký batoh na to, abych pokračoval. Tak teď počtvrté.
Cesta z nižší části čtvrtého podlaží na nižší část prvního podlaží se mi už vryla do paměti. Spousta zatáček, ohybů a tři schodiště – to mě čeká na cestě ke vchodu do Jeskyně.
Cestou potkám pár koboldů a goblinů, ale to dám levou zadní. Už musí být večer. Nebe už přechází do oranžové.
Tak v půlce nižšího prvního potkávám další dobrodruhy. Je jen jeden vchod a východ, takže cestou domů je vídávám.
Ta jejich zbroj! Je skvělá! A ta elfka, je tak elegantní a ladná. A ten trpaslík, jeho zbroj je jako pojízdná pevnost. A pak jsem tu já... v mém otrhaném „outfitu“. Eeeech... měl bych tudy projít co možná nejrychleji. Nevšimněte si mě, prosím...
Zajímalo by mě, jestli se bohyně vrátí dneska.
Před dvěma dny odešla na večírek s kamarády. Říkala, že bude nejspíš pár dní pryč, takže si moc starostí nedělám, ale i tak.
Nejspíš mi chybí víc než chybím já jí.
Zajímalo by mě, co zrovna dělá...
Ach, už jsem skoro venku.
Horší část Jeskyně spojuje s vnějším světem dlouhý, široký tunel. Většina lidí mu říká Cesta začátků. Vepředu je ve stropě veliká díra.
Bohužel musím vyjít deset metrů vysoké schodiště, abych se odsud dostal. Díra má také průměr deset metrů, celé je to obří roura.
Přidám se k nespočtu skupinkám dobrodruhů, kteří stoupají po stříbrném točitém schodišti. Ještě posledních pár schodů a všechno se změní. Zdi vypadají jako vytvořené lidmi. I vzduch je takový osvěžující.
Tohle je suterén bílé věže, Bábelu.
Tahle místnost je jako obří kolo ležící na zemi, ale bez paprsků. Vážně, mohly by tu být tisíce dobrodruhů, a stejně by tu bylo ještě dost místa.
Těžko se dá věřit tomu, že stojím přímo nad nejnebezpečnějším místem na světě. Monstra jsou přímo pode mnou. Možná proto to vypadá jako obří svatyně. Kdyby mi někdo řekl, že tohle má být oltář k uctívání bohů, věřil bych mu.
Zdi jsou modro-bílé. Jsou plné kamenných plaket s vyrytými jmény. Nejspíš to jsou jména dobrodruhů z dávných časů.
Všude kolem je spousta dlouhých, silných sloupů. Nemohl bych je spočítat, je jich příliš. Grandiózní freska pokrývá strop místnosti z jednoho konce na druhý. Je to ten nejjemnější a nejvíce konejšivý obraz nebe, jaký jsem kdy viděl.
Odteď jsem už v naprostém bezpečí. Cítím, jak ze mě prchá adrenalin. Ale právě adrenalin mi pomáhal nevnímat bolest ze zranění... večer nebude moc příjemný.
...Hm? Co je to?
Všichni dobrodruzi a pomocníci se klidí z cesty... co je za nimi?
Není to nákladní krabice...? Je vážně velká, vešlo by se do ní několik lidí. Je na kolečkách. Vepředu je dlouhá rukojeť. A tamhle je další! Je jich celá řada!
Nepoužívají se, když jdou skupiny na „expedice“ na nižší podlaží?
Asi se hodí k přepravě jídla a zásob. Přeci jen, docela trvá, než se dostanou zase nahoru.
Nepohnula se tamta teď?! Slyšel jsem to!
Adrenalin se vrací...
Dobře, uklidni se. Jen se dívej, no vida, jen se ti to zdálo...
Zase se pohnula! Něco uvnitř je naživu a snaží se to dostat ven. Měl bych se jít podívat?
Počkat... co když...?
Ta krabice vypadá spíš jako klec. Proč by někdo potřeboval pojízdnou klec? Ledaže...
Je v ní monstrum?
Zrovna jsem z té krabice uslyšel tiché zavrčení. Musí to být monstrum.
Je v pořádku, aby monstrum bylo... tady?!
O tuhle věž se stará Cech. Oni mají dohled nad víkem Jeskyně. V dávných dobách stoupala na povrch monstra téměř každý den. Určitě to dělalo dost veliké problémy! Takže byla postavena tahle věž, aby monstra zůstala dole. Je to naše strážní věž.
Dobrodruzi teď mají Požehnání, takže je chodíme lovit. I tak na nás mohou přijít ve vlnách. Cech je prý ohledně věže, své základny, dost přísný. Dělají toho tolik, aby nás udrželi v bezpečí.
Takže by nikdy nikomu nedovolili, aby vynesl monstrum z Jeskyně.
Monstra by tady neměla být, nikdy.
A tady je další nákladní krabice, stoupá po schodech! Tohle je šílené! Co mám dělat? Co máme dělat?
„Zase to letos pořádají?“
„Monstrumfilii, jo.“
„Má to nějaký smysl? Překvapuje mě, že to ještě všechny nenudí.“
„Každoroční přehlídka zrůd... zbytečný.“
„Familie Ganeši do toho dává hodně. Dokonce i Cech s tím každý rok souhlasí.“
„To je celý Ganeša, no ne?“
Všechny ty hlasy v davu. Oni se nebojí... nudí se?
Monstrumfilie...
Takže ta monstra jsou vytahována jedno po druhém kvůli něčemu s tím jarmarkem?
Všichni ti, co ty krabice vytahují, mají emblém s hlavou slona. Asi nejsem jediný, koho to zajímá. Všichni je sledují.
No počkat... není to Eina?
Polodlouhé hnědé vlasy, špičaté uši...
Jo, tamhle stojí moje šéfová. Není pochyb.
Má hrozně vážný výraz. Ach, další pracovník Cechu. Asi mluví o tom, kam ta monstra dají?
Eina na tom určitě dělá.
Dokonce má v ruce nějaké papíry. Radši bych k ní neměl chodit.
Pokud má ten chlap, co před chvílí mluvil, pravdu, tak se o tyhle krabice stará Cech.
Jelikož jsou tu zaměstnanci Cech, třeba Eina, je jasné, že se něco děje. Ale je to pod kontrolou.
Chci se jí zeptat na spoustu věcí, ale nechám to na někdy jindy.
Jestli se tady budu nějak motat, naštve se na mě. Nechci se ale moc ptát nikoho dalšího tady... jen se mi budou smát, že to nevím.
Měl bych jít. Odpovědi získám pak.
A navíc, stejně nejspíš hrozně smrdím. Oblečení mám úplně propocené.
Naposledy se podívám Eininým směrem. Vyjdu po schodech a zamířím ke sprchám.
„Díky za vaši dnešní tvrdou práci,“ vyprovodí mě recepční Cechu.
Po sprše zamířím k velitelství Cechu, abych směnil své magické kameny a padlé předměty za peníze.
Věděl jsem, že tu Eina není, a tak jsem to celé vyřídil co možná nejrychleji.
„Slunce už zapadá...“
Večerní nebe je zlaté a červené.
Když se nad tím tak zamyslím, zepředu ústředí vážně vypadá jako suterén věže Bábelu. Jeden krok ze dveří a už mě obklopí hluk hlavní ulice.
Projdu kolem památníku na předním trávníku, pak přední bránou a přímo do davu lidí před ní. Dneska je tu spousta různých ras.
V Orariu je celkem osm hlavních ulic. Všechny začínají u Bábelu a táhnou se až k městským zdem. Rád si město představuju jako veliký dort o osmi kouscích.
Každá hlavní ulice je pojmenována podle směru, ze kterého od Bábelu vychází, tedy třeba Severní Hlavní, Jihovýchodní Hlavní. Já a bohyně žijeme pod kostelem mezi Severozápadní a Západní Hlavní. Milenka hojnosti, kde pracuje Syr, je na Západní Hlavní. Je tu i ústředí Cechu, takže většina lidí na téhle ulici jsou dobrodruzi.
Dobrodruzi a jejich pomocníci potřebují Cech z mnoha důvodů, třeba kvůli papírování, výměně a tak. Jsem tu i několikrát za den a i ostatní sem určitě chodí alespoň jednou denně. Západní Hlavní má ze všech hlavních ulic nejvíc dobrodruhů.
Obchody a bary mezi sebou tedy dost soupeří, aby tady získaly místo. Dobrodruzi potřebují zásoby a dobré místo na odpočinek. A mají peníze. Tahle ulice je lemovaná obchody se zbraněmi, zbrojemi, předměty a spoustou barů. Místa mimo Hlavní ulici jsou trochu pochybná, ale nikdy nevíte, co kde můžete najít. Sem a tam najdete i nějaký ten hotel.
Dobrodruzi neustále chodí do obchodů a zase z nich vycházejí. Mám trochu volna, tak co se takhle porozhlédnout? Bohyně doma není, nemám kam spěchat.
„Hm? Jé, není to Bell?“
„Ach! Rád vás zase vidím!“
Muž jdoucí po kamenné cestě mě oslovil.
Vysoký, silná brada a vysoký nos. Vypadá úplně jako z královské rodiny. Ani v obyčejném šedém hávu nepůsobí úplně jako člověk nebo půlčlověk.
Jeho naprostá dokonalost ho odlišuje od všech ostatních na ulici. Každý hned pozná, že je to bůh. Je to jediný bůh, kterého znám osobně. Až na Hestii, samozřejmě. Jmenuje se Miach. Měl bych ho řádně pozdravit.
„Zdravím, Miachu. Nakupujete?“
„Jo, byl jsem si nakoupit pár věcí na večeři. Copak děláš ty?“
„Jen se tak koukám... nemám peníze, a tak si jen prohlížím výlohy.“
„Haha, to znám. V malé Familii musí dřít všichni, i bůh.“
Usmál se. V každé ruce držel velkou papírovou tašku. Jeho úsměv je moc uklidňující. Celkově je to moc povzbuzující bůh. A k tomu ty mořsky modré vlasy. Je to moc přitažlivý muž. To musím přiznat.
Každý bůh vypadá jinak. Někteří velmi mladě, jiní jako by byli ve středním věku. Ale jednu věc mají všichni společnou – naprosto dokonalou tvář. Spousta z nás jim kvůli tomu závidí. I já, jen trošku.
Jeho široký úsměv je nakažlivý, to i Hestiin. Počkat! Možná o ní něco ví.
„Můžu se na něco zeptat, Miachu? Nevíte, kde je teď Hestiá? Před dvěma dny šla na večírek kamaráda, ale ještě se nevrátila.“
„Hestiá... hmm. Ne, promiň. Taky jsem ji neviděl. Moc ti asi nepomůžu.“
„To nic. Nedělejte si s tím prosím starosti.“
Bůh... se mi omluvil? A sklonil hlavu! Ne, ne, ne. Skloň hlavu, rychle!
„Před dvěma dny... to byla nejspíš Ganešova Oslava. Já se naneštěstí bohužel účastnit nemohl. Kdyby ano, možná bych ti k tomu řekl něco víc.“
„Miachu, oni vás nepozvali?“
„Ach, to ne. Pozvánku jsem dostal. Ale moje Familie nemá teď moc peněz. V takovou náročnou chvíli je nemůžu opustit, nebylo by to správné. Měl jsem v práci napilno s vytvářením nové směsi. Stejně jsem neměl čas jít na nějaký večírek.“
Budu upřímný – jeho Familia je hodně jako ta moje, má problémy vůbec vyžít.
To je vlastně zčásti důvod, proč Miacha znám. Oba patříme do těch nejspodnějších Familií.
„Belle, rád bych ti tohle dal. Je to vzorek toho, na čem jsem minulou noc pracoval.“
„Určitě?!“
Obě tašky přesune do jedné ruky. Tou volnou se pak natáhne do záhybů hávu a vytáhne dvě malé zkumavky s tmavě tmavou tekutinou. Dá mi je, jako by o nic nešlo. Skoro reflexivně si je vezmu.
Lektvar podobný sirupu v nádobkách zašplouchá. Vypadá jako melasa hlubokého oceánu.
„Určitě nevadí, že mi je dáváte, Miachu?“
„Co je špatného na tom dát sousedovi hrnek cukru? O nic nejde.“
Ignoruje mé překvapení a srdečně se zasměje.
Poplácá mě po rameni a ustoupí stranou.
„No, doufám, že tě brzy zase uvidím v obchodě své Familie, Belle.“
Ještě jednou mi zamává, pak se otočí a pokračuje v cestě.
Vážně se to stalo? Jsem tak šťastný! A už vchází do davu. Ještě jednou se mu na rozloučenou ukloním.
Tyhle lektvary dodávají fyzickou sílu. Určitě se budou hodit. Tak, kam je jen dám...? Ach! Pouzdro na noze zní dobře. Tak, a je to.
Miachova Familia takovéto předměty vyrábí. Jejich obchod je opravdu malý, ale jsou velmi specializovanou skupinou.
Nevím toho moc o tom, co se děje v zákulisí, ale každá Familia v tomto podnikání má vlastní recept. Stále hledají nové způsoby, jak předběhnout ostatní. Lektvary Miachovy Familie mám rád. Když mám dost peněz, zajdu si vždy jeden koupit.
Jeho Familia je dobrý příklad, ale spousta dalších Familií dělá to samé s jinými předměty a zbraněmi.
Některé Familie produkují předměty, jiné jsou plné kovářů, kteří kovají zbroje a zbraně. Dokonce jsem slyšel i o jedné, která přiváží čerstvé ryby z oceánu. Ze začátku jsem si myslel, že Familie jsou jen skupiny dobrodruhů, ale to neplatí stoprocentně.
Bohové se musí nějak živit. A způsob obživy je jen a jen na nich.
Bůh vybírá, co přesně bude jeho Familia dělat. To rozhodnutí zase ovlivní, na jaký trh jdou. „Hádovo jídlo je skvělé, otevřu si restauraci!“ Asi nějak tak. Mohli by si založit i vlastní zemi. Mohou téměř cokoli.
Ale členové jedné Familie soupeří s členy ostatních. Občas dojde i na boje. Pokud Familia nemá silné dobrodruhy, schopné udržet mír, může se i rozpadnout. Nemusela by se ani odrazit od země. Familie potřebují silné vůdce. Dobrodruzi se na tu roli hodí celkem pěkně.
Stát se dobrodruhem bylo pro mě dokonalé, protože je to fajn způsob, jak si vydělat. Dobře, dobře, měl jsem i několik romantičtějších důvodů, proč se dobrodruhem stát. Ale nejsem vyučen k ničemu jinému.
A tady jsem, procházím Hlavní ulicí a přemýšlím, jak bych vypadal jako zaměstnanec jednoho z těch obchodů kolem... haha, asi spíš ne.
„...“
Už se přibližuji k dobrým obchodům se zbraněmi. Dneska jsou tu nějací silně vypadající dobrodruzi. Ach! Tamhle je!
Obchod se zbraněmi přede mnou je dvakrát tak veliký jako jeho sousedé.
A nejen to, je namalován tak, že vypadá jako požár. Toho místa si nejde nevšimnout.
Nad pořádně silnými dveřmi je zvláštně vypadající cedule. „Hφαιστος“
Ta písmena neumím přečíst, ale vím, co znamenají. Je to logo kovářů světoznámé Familie.
Myslím, že se na mě nikdo nedívá... rychle si okouknu jejich výkladní okno.
Mezi mnou a všemi možnými ostrými, zářivými předměty je jen jedno průhledné sklo. No jo, dělají zbraně, dobré zbraně. Tamhleta má smaragdově zelenou čepel! Tamhleta dvojitá čepel vypadá úžasně! Dosah toho buster swordu je... obří! A mají tu i rapír se zlatým pokováním!
Óóó, tamhle je!
Tahle výloha je dokonalá. Špička bílé čepele dýky je zabořena do prostředka krabice podobné truhle s pokladem. Celé to osvětlují lampy z magického kamene. Jako by sama ta dýka byla poklad a já ji právě našel. Její pečlivě vybroušené ostří je stejně mocné jako dráp, ze kterého je dýka vykována. A čepel není jen krásná, je stejně silná jako delší čepele ve výloze.
Ta cenovka má teda hodně nul...
Vypadal bych s tou dýkou fakt hustě...
Je trochu smutné si to přiznat, ale chodím k této výloze po cestě domů už nějakou tu dobu. Jen abych se na tenhle umělecký kousek podíval.
Je to prvotřídní zbraň užívaná průměrným dobrodruhem.
Já vím, jsem jen nuzný dobrodruh se zbraní, kterou jsem si koupil za peníze půjčené od Cechu, ale chci se téhle dýky dotknout. Je jednou, abych věděl, jaký je to pocit.
...Hrozně moc to chci.
Ostatní dobrodruzi by se mi určitě vysmáli: „Jo, jen ve snu!“, kdybych jim řekl, že tuhle dýku chci.
Pokud se budu dál snažit dohnat Ais, tak možná jednou nadejde den, kdy tu dýku chytnu do ruky.
S tou dýkou v ruce bych byl nezastavitelný. Sek sem, řez tamhle, monstra by padala jak mouchy.
Dívám se do výlohy tak dlouho, že se divím, že se to sklo ještě neroztavilo.

***

„Jak dlouho to chceš ještě dělat?“
„...“
Bell slintal nad zbraní ve výloze přízemí obchodu se zbraněmi. V druhém patře nad ním seděla za stolem velmi podrážděná červenovlasá bohyně.
Héfaistos, oblečená v uniformě své Familie, toho už měla dost. Její frustrace byla znatelná v každém slově.
Zdroj její rozmrzelosti byl na druhé straně stolu. Klečící bohyně s pažemi a tváří na zemi. Byla to Hestiá.
Nacházely se v druhém patře hlavního obchodu Familie Héfaistos, umístěného na Severozápadní Hlavní.
Tento obchod byl základnou světoznámé značky Héfaistiny Familie. Na druhém podlaží byla administrativa. A teď tu bylo i plno napětí.
„Dochází ti, že mám plno práce?“
„...“
„Jsi sice zticha, ale když jsi tady, nemůžu se soustředit na papírování. Chápeš to?“
„...“
„Hestio?“
„...“
„...chjo...,“ povzdechla si Héfaistos při pohledu na schoulenou bohyni na podlaze. Její kamarádka se ne a ne pohnout.
Už celý den.
Tak dlouho už tu měla Hestiá skloněnou hlavu, jak přilepenou k podlaze.
V noc Oslavy ji Hestiá požádala, aby její Familia vyrobila zbraň pro jejího chráněnce. Héfaistos to hned odmítla.
Kováři Familie Héfaistos byli nejlepší ve svém oboru, i když se tím ona nikde výslovně nechlubila. Musela si ale udržet pověst. Průměrní dobrodruzi a Familie neměli takové příjmy, aby si její zbraně koupili.
Nemohla přece své kováře požádat, aby vyrobili zbraň pro její kamarádku. Zneužívala by svoji moc, kdyby chtěli, aby pod těmito podmínkami cedili její kováři pot a krev. Bylo to naprosto vyloučené.
Héfaistos řekla Hestii už mnohokrát, co možná nejpříměji, aby se vrátila s penězi, jestli si chce nechat vyrobit zbraň na zakázku.
Hestiá se ale nevzdala a dál žádala. Pokaždé, když se zeptala, sklonila hlavu o něco níž. Už od začátku Oslavy byla neodbytná a Héfaistos už přestávala mít sílu.
Hestiá nevypadala, že by měla v plánu to vzdát. Anebo i jen zvednout hlavu.
Héfaistos jí řekla, ať si dělá, co chce, a vrátila se do základny své Familie. Chtěla Hestii ignorovat, dokud to nevzdá. Hestiá dřív nebo později dostane hlad.
To bylo před dvěma dny.
Hestiá pořád prosila.
Proč to dělá...?
Héfaistos se na ni skepticky zadívala.
Nechápala, co Hestiu přimělo zaujmout tuhle pozici, proč v ní byla i ve chvíli, kdy se Héfaistos snažila spát. Když se probudila, dost ji to překvapilo. Skoro spadla z postele.
Hestiá ji žádala už o spoustu věcí, ale tentokrát to bylo nějaké jiné.
Prosvítala Hestiina silná vůle, její posedlost.
„Proč klečíš takhle? A to už od včerejška.“
„...Dogeza.
„Do-ge-za?“
„Take mi řekl, že tahle poloha má moc přimět lidi ti odpustit, ať už jsi provedla cokoli, a vyplnit jakýkoli požadavek.“
„Take...?“
„Takemikazuči...“
„Ach...,“ odtušila Héfaistos a vybavila si tvář toho boha. Věděla, že pokud Hestiá poslouchá jeho radu, bude tohle celé fakt osina.
Já už dál nemůžu... Héfaistos vzdychla. Nemohla se soustředit na papírování. A tak odložila brk na stranu psacího stolu a dala na jednu hromádku papíry, které ještě musela podepsat.
Slunce házelo po pokoji dlouhé, zlaté stíny. Každou chvíli začne noc.
Héfaistos se podívala ven. Pak napřímila svůj vždy dokonalý postoj. Zhluboka se nadechla a zahleděla se na temeno Hestiiny hlavy.
„...Hestio, jedno mi řekni. Proč zacházíš tak daleko?“
Při té otázce si prstem lehce přejela po své pásce přes oko.
„...Protože mu chci pomoct!“
Hestiá nevzhlédla, jen zesílila hlas natolik, aby jí bylo dobře rozumět.
„Mění se, a to rychle. On... Bell má cíl a vybral si k němu tu nejtěžší cestu. Je to nebezpečná cesta, tak mu chci pomoct! Chci mu dát sílu, kterou potřebuje! Zbraň, která mu tu cestu usnadní!“
Hestiá mluvila s hlavou dál skloněnou, ani jednou nevzhlédla.
Bůh žádá o pomoc jiného boha. Hestiá musela odhalit své pravé záměry. Bylo nemožné něco skrýt před bohem. Odhalila celé své já, aby přiměla Héfaistos si to rozmyslet.
„Vždy mi pomáhá! Přijde mi, jako bych žila z jeho práce! Jsem jeho bohyně, ale nic božího jsem pro něj neudělala!“
Hestiino celé tělo se napjalo a ona se sebe vymáčkla následující větu: „...Nesnáším to, jak jsem k ničemu...“
Hlas měla tichý, ale Héfaistos ho přesto zaslechla.
V tu chvíli ji pravda v Hestiiných slovech přesvědčila jednat.
„...Dobře. Pro toho... chlapce bude vyrobena zbraň.“
Hestiina hlava nadskočila nahoru. Oči měla vytřeštěné. Héfaistos pokrčila rameny.
„Kdybych nesouhlasila, zůstala bys tu takhle už napořád.“
„...Ano. Děkuju, Héfaistos!“
Hestiá chtěla vyskočit na nohy, ale po celém dni klečení na podlaze na to nebyly její nohy připraveny. Padla zpět na kolena, ve tváři měla nevinný úsměv. Héfaistos si znovu povzdechla, ale tentokrát uvolněně.
Věděla, že je k ní až příliš milá. Viděla ale v Hestii změnu. Neměla odpor k tomu jí takhle pomoct.
Hestiá už teď aspoň nebyla zavřená v místnosti jejího obchodu. Přemýšlela nad rozdílem mezi tehdy a teď, až ji to přimělo ke vzácnému úsměvu.
„Ale jedno ti povím. Splatíš mi každý varisu, jasné? Je mi jedno, jestli to bude trvat sto let, prostě mi to splatíš.“
Zbraň jí zdarma ale nedá.
Hestiá sice využívala vlastních zdrojů, aby získala, co chtěla, ale tady šlo o světově proslulou Familii Héfaistos. Hestiá si to bude muset odpracovat.
Ukázala ale, že je odhodlaná. Héfaistos si sama pro sebe přikývla a zvedla se ze židle. Přešla ke stále klečící Hestii a lehce ji šťouchla do nosu.
„Já vím, já vím. Pokud to zkusím, zvládnu to. A dokážu ti, že jsou mé city k Bellovi skutečné!“
„Haha, na to se těším.“
Héfaistos poslouchala Hestiina odvážná slova je zpola. Došla k poličce na druhé straně pokoje. Polička tu byla hlavně na ozdobu, ale zároveň na ní měla Héfaistos několik zbrusu nových krátkých kladiv různých barev.
„Co používá?“
„Ehm... používá nůž...“
Héfaistos si zamumlala: „Že by,“ a zvedla z výstavní poličky rumělkové kladivo.
Kladivo nemělo žádné zbytečné dekorace nebo ryty – mělo být používáno, ne viděno. Héfaistos si dala nástroj do pouzdra u pasu.
Pak přešla na druhý konec poličky, k průhledné křišťálové bedýnce. Nadzvedla víko. V bedýnce byly různé kovy a slitiny. Vybrala si tu, která měla jemný stříbrný odstín, mithril.
Je lehčí a silnější než železo, a navíc je i snadněji zpracovatelné.
Je to nejlepší kov pro zpracování štíhlýma rukama kovářky, která nemá žádné zvláštní schopnosti.
„H-Héfaistos? Ty tu zbraň vyrobíš sama?“
„Ano, samozřejmě. To je snad jasné. Tohle nemá nic společného s mou Familií. Je to osobní domluva mezi námi. Nemohu je do toho zatáhnout.“
Tohle byla hlavní budova její Familie, ale v přízemí byla celkem malá pec a dílna. Héfaistos tam chtěla zbraň ukovat.
Zdravým okem se podívala na Hestii pohledem, který jako by říkal: „Máš s tím snad nějaký problém?“
Hestiá jen zavrtěla hlavou a pažemi, jako by odpovídala: „Ne, vůbec ne.“ Tvář jí zářila mladickou energií.
„Proč bych si měla stěžovat? Bell bude mít zbraň vykovanou nejslavnější kovářkou z Vyššího světa! Vlastně bych nemohla žádat více!“
„Zapomněla jsi snad? Tohle není Vyšší svět, nemůžu tu použít svou ‚moc‘.“
Bohové a bohyně měli dohodu. Nikdo z nich nemohl používat své schopnosti v Nižším světě.
Héfaistos pro bohy vytvořila stovky zbraní a částí zbroje, když ještě žila ve Vyšším světě. Ale tady dole se kovářská bohyně nijak nelišila od nepožehnaného dítěte, měla stejnou sílu jako lidé.
„Myslíš, že mi na tom záleží? Jsem prostě ráda, že to děláš ty!“
„...“
Nepochybovala o Héfaistiných schopnostech. Héfaistos pořád byla nervózní, že Hestiá přijala její práci bez nějakých podmínek. Měla to vepsané v obličeji.
Nejvíc jí vadilo, že je jí to jedno.
„...A ty mi pomůžeš. Nebudeš tu jen ta posedávat.“
„Můžeš se na mě spolehnout!“
Héfaistos skryla úsměv za prsty a otočila se k odchodu.
Hestiá ji následovala, poskakovala jako nadšené štěně.
Musím udělat, co si zákazník žádá, no ne?
Héfaistos přestala myslet jako vůdce Familie a začala přemýšlet jako řemeslník.
Čepel, kterou si Hestiá přála...
Čepel, jež usnadní cestu dobrodruhovi.
Čepel hodná jména „Héfaistos“.
...To se snadněji řekne, než udělá...
Héfaistos začala vzpomínat na to, co všechno o tom chlapci ví.
Bell Cranell. Člověk. Stěží čtrnáctiletý chlapec.
Jediný člen Familie Hestie. Požehnání obdržel před nějakými dvěma týdny.
Co se dobrodruhování týče, je to v podstatě úplný zelenáč.
Vysoce kvalitní čepel, kterou zvládne použít i ten nejnezkušenější dobrodruh...
To bylo vskutku složité.
Dobrodruzi, kteří se pokoušeli používat příliš silnou čepel, na to obvykle doplatili. Pokoušeli se zvládnout zbraň a jejich růst se zastavil. V boji zbraň prostě nezvládali. Jednoduše řečeno, nebyli připravení.
Pokud ale vytvoří špatnou zbraň, poškodí to její pověst.
Héfaistos se považovala napřed za kováře, až pak za boha. Na všechny své výrobky byla velmi hrdá. Proto vytvářela jen to nejlepší. To byla její zásada.
Když už měla něco vyrobit, vyrobila to v dobré kvalitě. Rozhodla se, že do vytvoření dokonalé čepele dá srdce i duši.
Byla ale mezi mlýnskými koly.
Takže... jak to uděláme?
Vzpomínala na to, co se naučila při tvorbě nespočtu jiných kousků.
Je to sice pro kamarádku, ale tahle objednávka je fakt osina v zadku...
Hestiá s energetickýma očima sledovala, jak se Héfaistos pouští do práce. Ta zatím celou situaci v hlavě proklínala.

***

Bohyně odešla před třemi dny. Ještě se nevrátila.
Cítil jsem se trochu osaměle, když jsem ráno v prázdném pokoji snídal. Dneska jdu zase do Jeskyně.
Taky mám práci. Je jedno, jestli tu je, nebo ne. A navíc, chci ji překvapit tím, kolik lupu tu bude, až se vrátí. „Hele! Koukej, kolik jsem si vydělal, když jsi byla pryč!“ Už vidím, jak se bude tvářit... napřed ale musím ten lup získat. Rychle kouknu do zrcadla – vše vypadá v pořádku.
V pouzdru na noze mám ty dva lektvary, které jsem včera večer dostal. Dýku mám připevněnou k oblasti kříže. Přes zbroj si vezmu baťůžek – a jsem připravený. No tak, Belle, to zvládneš!
„Vyrážím.“
Nikdo mě neslyší, ale stejně mám pocit, že bych se měl rozloučit. Tak tedy jdu.
Nohu už mám v pořádku. Dneska se zase vydám na nižší páté podlaží.
Před několika dny jsem se nechal unést a vydal jsem se tam. Moc dobře to nedopadlo. Utekl jsem s pláčem. Doslova. Ale dnes to bude jiné. Můj Status je teď vyšší, i když nevím přesně o kolik. No, možná bych si měl promluvit s Einou, než dnes půjdou do Jeskyně, jen pro jistotu...
A během toho přemýšlení jsem už vyšel ze skrytého pokoje pod kostelem a prošel ruinami jako obvykle. Mám rád rána, jsou taková svěží. Ach, už jsem na Západní Hlavní. Dneska ráno čas úplně letí.
Měl bych se trochu uvolnit, než se dostanu do Jeskyně... trochu běhu po ránu zní fajn. Dnešní ráno je hodně podobné tomu, kdy jsem potkal Syr. Slunce je na stejném místě, všichni někam pospíchají. Dokážu běžet rychleji – zrychli, chlape, zrychli.
Jo, tamhle na té křižovatce si povídají stejní dlaci. Někdo připravuje zahrádku. Ale dívka, která byla v patře toho obchodu, tu dneska není.
„Och! Počkej, bělovlasý kluku, mňa!“
Bělovlasý kluku...? To „kluku“ jsem naposledy slyšel... odkud ten hlas přišel?
Není to Milenka hojnosti? A to je ta kočkodlačí servírka. Běží ke mně, hubeným ocasem švihá ze strany na stranu, rukama mává jako šílenec...
...A za ní je ta elfka, která tu taky pracuje, ne?
Až příliš dobře si pamatuju ten hlas, který mě nazýval „klukem“. Buď je to tohle, nebo „rajčatový kluk“. A další věci, na které raději nemyslím.
Vážně mluví na mě...? Košík jsem Syr vrátil včera večer při cestě domů...
Ukážu na sebe a pusou naznačím: „Já?“ Kočkodlačice pořád běží plnou rychlostí a přikyvuje.
„Dobré rámňo! Promiň, že tě tak zdržuju, mňa!“
„Ech, ehm, ránko... potřebuješ něco...?“
Ukloní se mi. Dobře, tak to tedy taky udělám...
Je to velmi nacvičený úklon, asi pracovní. Začne mluvit.
„Chci tě o mněco požádat. Tady, mňa!“
„?“
„Syr je mňaše kamarádka, bělovlasý kluku. Takže chci, abys jí tohle dal, mňa!“
Je to látková peněženka s kovovou přezkou. Podobné už jsem viděl. Jsou dost oblíbené.
Na přezce je jakýsi tajemný emblém, ale hned poznám, že jej vyrobila jedna z Familií. Ta peněženka je fialová, taková roztomilá a holčičí.
Jo, je roztomilá a tak, ale nechápu...
Dát to Syr? O co jde?
„Ach jo. Nemluvíš moc jasně. Bell je zmatený.“
Ach, to je ta elfka. To ona byla dneska ráno na předzahrádce. Možná mi poví, o co tu jde...
...Počkat, ona mi řekla jménem! Pamatuje si mě. Mě!
„Rjú, jsi hloupá! Syr si zapomněla peněženku, když se ulejvala, aby mohla na Monstrumfilii, mňa. Potřebuje ji, tak chci, abys jí tu peněženku donesl. To víš, že mňo, bělovlasý kluku?“
„Přesně takto je. Omlouvám se za zmatení.“
„Ach, ne, už to chápu. Tak o tohle jde.“
Elfka jménem Rjú ignoruje našpulené rty své kolegyně a krátce, zdvořile se ukloní. Taky skloním hlavu, všechno mi to vysvětlila.
Kočkodlačice vypadá odmítnutě, jako by ji někdo nechal na ocet. Její ocas zplihne a ona se podívá do země. Zaslechnu i tiché odfrknutí. Je na mě naštvaná?
„Vůbec si jí prosím nevšímej. Určitě ti nevadí přijmout naši žádost? My ani ostatní nemáme čas za Syr jít, máme mnoho práce. Vím, že ti tím narušujeme dnešní plány...“
„O moc nejde, ale vážně Syr dneska nepřišla do práce?“
„Ach, moc dobře to nepodala. Syr se neulévá. Nepřebývá ve stejném zařízení jako my, a tak je na tom trochu jinak.“
Věděl jsem, že by se Syr neulévala z práce. Přišlo mi, že ji práce vážně baví. Zdá se, že má dnes volno nebo tak něco. Nebydlí v baru, takže tam nemusí pracovat každý den jako tyhle dvě. Ta trpaslice, Mama Mia, jí ale určitě musela dát svolení.
Ale sem a tam má asi volno, že?
Zřejmě šla na nějakou slavnost...
„Monstrumfilie...?“
„Ano. Šla se podívat na dnešní zahájení.“
To slovo jsem slyšel v Bábelu.
„Ty o tom nevíš? Všichni obyvatelé Orariu tu slavnost znají.“
„Já tu vlastně moc dlouho nežiju... mohla bys mi o tom něco říct?“
„...Mňa! Já ti o tom mněco řeknu, mňa!“
Jakmile jsem se zeptal, skočila do řeči kočkodlačice. Před dvěma vteřinami vypadala, že je v depresi... kde tu energii vzala? A taky mluví hrozně rychle!
„Monstrumfilie je slavnost, kterou každý rok pořádá Familie Ganeši, mňa! Na den naplníme stadion monstry a ta pak ochočujeme, mňa!“
„Co...? O-ochočujete?!“
O čem to sakra mluví?!?
Ochočit monstra? Nechávat si tu divou zvěř jako mazlíčky?!?
„Není to tak zvláštní, mně? Ty jsi dobrodruh, mně, bělovlásku? Viděl jsi pohled v očích skoleného monstra. Chce být náš kamarád, mňa!“
„Ech... ne. Nepřijde mi, že bych to viděl...“
Měl bych jí věřit? Můžu vůbec? Musím vypadat zmateně, protože Lju zase promluví.
„Ochočení se považuje za Dovednost. Polopaticky – krotitel dokáže, že je silnější než monstrum. A monstrum pak poslouchá příkazy krotitele.“
„Monstra poslouchají jejich příkazy.“ ...Jako bych byl v jiném světě.
„Monstra v Jeskyni jsou divoká, mňa! A tak se normálně ochočují monstra nad zemí. Ale krotitelé Familie Ganeši jsou dobří! Zlomí i monstra rozená v Jeskyni, mňa!“
Familie Ganeši... to jméno jsem už slyšel. Je to nejspíš nejvlivnější Familie v Orariu. A prý má i hromadu členů.
„Takže tihle krotitelé v podstatě bojují s monstrem, dokud se jim nepodvolí. A lidi se na to dívají?“
„Přesně tak, mňa! Je to jako veliký cirkus!“
Až na to, že mnohem nebezpečnější... jo, chápu to.
„Taky jsme chtěly jít, mňa! Ale Mamča Mia řekla mně, mně... Syr řekla, že nám mněco koupí, ale zapomněla si peněženka, mňa! Usmála se a zamávala mňám, ale nemá penízky! Nepozorná holka, mňa!“
„Ach, nemyslím si, že máš v tomhle pravdu...“
É, už to celé chápu. Syr bez peněženky nemůže koupit suvenýry ani nic dalšího. Dlužím jí, a to nejmenší, co mohu udělat, je donést jí peněženku.
„Oblast kolem stadionu na Východní Hlavní bude jistě přeplněná. Když tím směrem zamíříš, najdeš stadion snadno.“
„Syr odešla před chvilkou, mňa! Doženeš ji!“
„Jasně.“
Můj těžký batoh by mi jen překážel, a tak je požádám, jestli bych si ho mohl nechat v Milence hojnosti. Později se pro něj zastavím.
Pevně sevřu Syrinu peněženku a pokračuju k Bábelu. Potřebuju se dostat za něj, ale touhle cestou je to pořád rovně.
Monstrumfilie... zajímalo by mě, jaké to je...
Možná bych tam měl později zajít?

***

Východní Hlavní je plná písní a hlasů obyvatelů Oraria.
Už odbila devátá ranní. Většina dobrodruhů se už prodírá Jeskyní, ale spousta ostatních se schází v ulicích.
Prostředek ulice zaujímá řada stánků s jídlem, další dvě řady jsou po stranách. Oceánem lidí se linou zvuky a vůně různých dobrot. Sama ulice je vyzdobena dlouhými mašlemi a zářivě zbarvenými květinami. V ranním vánku se vlní vlajky mnoha barev. Některé z nich na sobě mají siluetu vskutku divokých monster. Jiné mají hlavu slona, emblém Familie Ganeši.
Malý dlačí kluk má tvář rudou vzrušením. Tahá za ruku svoji matku, zmizí v davu. A jako by tenhle den oslavovalo i slunce, nebe je prosvíceno jasně žlutými paprsky.
Východní Hlavní se díky téhle oslavě úplně proměnila.
„...“
Řada stánkařů pokračovala od východní brány až k samotnému stadionu. Nad ulicí ji pozorně sledovala dvojice stříbrných očí.
Z patra kavárny, abychom byli přesní.
Kavárna byla v dřevěném stylu a měla velmi uvolněnou atmosféru. U stolu vedle okna do ulice seděla žena. Měla námořnicky modrý plášť, který zahaloval její tvář a sněhově bílou pokožku.
Jedna vrstva látky ale nedokázala skrýt její krásu.
Tvář sice měla schovanou pod kapucí, ale upíraly se na ni všechny oči v kavárně. Kdykoli štíhlými prsty přejela po okraji svého hrnku nebo jí zpod kapuce na okamžik vykoukla elegantní brada, všichni kolem zadrželi dech. Mnozí z těch, kteří ji uviděli, se zastavili a zírali
Všichni byli příliš fascinovaní na to, aby vůbec něco dělali. Freya, bohyně krásy, je ignorovala a sledovala ulici pod sebou.
„...“
Sledovala mnoho obyvatelů Nižšího světa, děti.
Lidi, dlaky, trpaslíky, elfy. Mezi těmi barvami různých ras byl sem a tam nějaký dobrodruh.
Freya je zkoumala svýma bystrýma očima.
Zaskřípání dřevěné podlahy ohlásilo příchod několika návštěvníků.
Freya přestala s prohlídkou a otočila se, aby nově příchozí přivítala.
„Čau! Promiň, žes musela čekat!“
„Vůbec ne. Sama jsem před chviličkou přišla,“ usmála se Freya pod kapucí na ženu, jež přicházela od schodiště.
Její vlasy nebyly stejně jasně červené jako Héfaistiny, měly spíš tlumený odstín červené, jako ten červánků. Byly sepnuté v malém culíku. Košili a kalhoty měla obnošené a vybledlé. Kdyby ji Freya neznala, myslela by si, že je to muž.
Loki se slzami v očích zabránila zívnutí a usmála se na ženu v plášti.
„Ještě jsem nesnídala. Neva, že si něco dám?“
„Jen se klidně najez.“
Loki si vybrala židli naproti Freye a posadila se. Freya se usmívala jako vždy, vůbec na Loki nereagovala. Ty dvě měly mezi sebou zvláštní auru, jako kamarádky, které se znají už dlouhou dobu.
„Prý jsi měla po Oslavě celkem zajímavou noc. Vlezla jsi do lahve a vytuhla, že? Hihihi, Hestiá je vážně něco, viď?“
„Kdes to slyšela, prsa místo mozku?“
„Zaslechla jsem, jak o tom mluví několik tvých roztomilých dětí. Docela se tomu nasmály.“
„Ti spratci, vždy se beze mě náramně baví!“
Freya pozvala Loki do téhle kavárny, aby si v devět ráno promluvily.
Od Oslavy uběhlo několik dní. Dvojice bohyň tu byla jen kvůli Freyině žádosti.
„Tak kdy mě představíš té dívce za sebou?“
„Ech, potřebujete představit?“
„Tohle je poprvé, co se vidíme tváří v tvář.“
Loki do kavárny nevešla sama.
Za Loki stála mladá dívka s blonďatými vlasy a zlatýma očima, kterých si musela všimnout i bohyně krásy, Freya. Stála jako stráž, s mečem v pochvě, ale držela jeho jílec.
„Fajn, tohle je moje Ais. To ti stačí? Ais, tohle je bohyně, měla bys aspoň pozdravit.“
„...Ráda vás poznávám.“
Freya tiše zamumlala: „I já tebe,“ a prohlédla si dívku.
Ais Wallensteinová. Byla to ta šermířka, díky které se náhle zvedlo povědomí o Familii Loki, i mezi bohy. Neznali ji jen obyvatelé Orario, její jméno se šířilo po celém světě. Vážně nepotřebovala být představována.
Dívky s jejím vzhledem se obvykle nepouštěly do takhle nebezpečné profese. Ten, kdo ji neznal, by od pohledu neuhodl, že zabila bezpočet monster a překročila stejné množství jejich padlých těl.
„Můžeš se posadit,“ pobídla ji Loki. Dívka se štíhlým a jemným obličejem přikývla, odtáhla si židli a posadila se.
„Je moc pěkná. A také... ano. Chápu, proč sis ji tolik zalíbila.“
Aisiny zlaté oči se střetly s Freyinými stříbrnými. Ais si zachovala pokerovou tvář a zdvořile pokynula hlavou.
Její přezdívka byla svým způsobem dokonalá, ale jiným zase úplně špatná. Tahle myšlenka si mihla hlavou Freye, až se jí lehce zkřivil úsměv.
„Mohu se zeptat, proč jsi s sebou vzala Princeznu meče?“
„Fuhehehéé... je slavnost, ne? Copak bych si mohla vybrat lepší chvíli pro rande se svojí Ais?“
Lokiny oči se zatřpytily, od úst jí div neodkápla slina.
„No, a taky se konečně vrátila z jedné expedice. Brzo se zase vrátí do Jeskyně. Taková ona prostě je.“
„...“
„Někdo jí musí říct, aby si trochu odpočinula, no ne?“ promluvila Loki a pohladila dívku po hlavě. Ais sklopila oči, rozhodla se nepromluvit.
Freya sledovala teplo v Lokiných úzkých očích. Vzpomněla si při tom na to, jaká byla Loki předtím, než sem přišla. Ve Vyšším světě dělala celkem potíže.
„No, takže, asi je na čase, abys mi řekla, proč tu jsem.“
„Jen jsem si chtěla popovídat. Dlouho jsme se neviděly.“
„Jen kecáš,“ zašklebila se Loki na Freyu, která se pod kapucí stále usmívala. Dokonale napodobila Freyin tón. Aura „starých kamarádek“ zmizela.
Číšník měl tu smůlu, že si přišel vyslechnout jejich objednávku právě v tuhle chvíli. Tiše a nehybně stál jako mezi dvěma hromosvody. Skoro jako by ho přikovali.
Ais se ve tváři žádné emoce neukázaly. Rozhodla se to celé tiše sledovat.
„Zeptám se tě znovu, proč?“
„Nerozumím. Co se děje, Loki?“
„No tak, blbko.“
Freya se otočila k číšníkovi, stále nehybnému u stolu. Oslnila ho úsměvem. Vytřeštil oči a tvář mu zrudla. Začal se potit, rychle se otočil a co nejrychleji od stolu odešel.
Loki ho chvíli sledovala, pak svůj ještěrčí pohled nasměrovala zpět na Freyu.
„Poslední dobou jsi divná. Říkáš, že tě Oslava nezajímá, ale včera ses tam na poslední chvíli vetřela. Bylas tam kvůli informacím? To tě nezajímá, nikdy tě to nezajímalo... co osnuješ?“
„Osnuji...? Proč to říkáš, jako bych byla hrozně zlá?“
„Sklapni.“
Loki pak ještě dodala, že se dějí divné věci, když se Freya takhle chová. Pak řekla ještě to, že jestli se jí to připlete do cesty, sama s tím skoncuje. Za celou tu dobu ani nemrkla, její červené oči přidávaly váhu jejím slovům.
Freya neustoupila, celou dobu pohled opětovala. Výraz na Lokině tváři by zabil i hada, ale Freya ho přijímala přímo a s úsměvem. Vzduchem létaly neviditelné jiskry, tlak jejich konverzace naplnil místnost. Kavárna se vcukuletu vyprázdnila.
Ais seděla v přední řadě na promítání střetu bohyň, který jako by trval celou věčnost. Dokud...
Se Loki neunavila a pohledem neuhnula.
Napětí okamžitě zmizelo a Loki pokračovala uvolněnějším hlasem: „Jde o chlapa, co?“
„...“
Freya neodpověděla, jen se dál usmívala.
Loki to vzala jako přitakání.
Dlouze, hlasitě vzdechla. Tohle viděla už příliš mnohokrát.
„Takže... tě zajímá dítě, co je už v jiné Familii, hádám?“
Všichni bohové a bohyně znali Freyiny „návyky“, když došlo na muže.
Jakmile ji zaujal nějaký muž z Nižšího světa, začala jednat. Její krása byla dost mocná na to, aby se cíl stal jejím. Nikdo nevěděl, kolik přesně mužů propadlo jejímu kouzlu.
Loki tedy usoudila, že Freyin cíl nejspíš není v její Familii. Na Oslavu tedy přišla proto, aby zjistila, v čí Familii cíl je.
Jít po někom v jiné Familii a ukrást ho samozřejmě není jak procházka růžovým sadem. Bůh té druhé Familii nebude jen nečinně sedět. Freya se chystala do boje. Pokud je druhá strana silná, bude odmítnuta a propadne zoufalství, dokud nenajde další cíl. Byla opatrná, sbírala informace, než vyrazila. To si tedy myslela Loki.
Freya se nepokoušela Lokina slova popřít.
„Achjo, ženská. Copak nemyslíš na nic jiného? Ty půjdeš po každém, ať je mladý nebo starý?“
„Taková drzost. Já mám standardy.“
„Zapomínáš na všechny ty idioty z Vyššího světa, které sis obmotala kolem prstu?“
„Měla jsem pro ně využití. Docela dobře z nich umím tahat peníze.“
Loki si odkašlala. Ta čarodějnice vytahovala všechno své špinavé prádlo. Loki na bohyni povytáhla obočí. Freya pokrčila rameny, ale jen tak, aby se látka jejího pláště lehce zvlnila.
Loki si pomyslela, že už není co říct. Založila si ruce za hlavu a zaklonila se v židli tak moc, že se jí zvedly nohy ze země.
Freya se také uvolnila a upila z teď už studeného hrnku. Obě dostaly svou odpověď a atmosféra se konečně pročistila.
Za oknem vedle nich se rozprostíralo slunečné nebe bez mráčků. Zvuky z ulice se linuly do kavárny.
Freyin námořnicky modrý plášť se zatřepotal v jemném vánku, který přiletěl otevřeným oknem.
„A?“
„...?“
„Kdo je ten chlap? Po jakém dítěti jdeš teď? Kdys ho našla?“
Loki naklonila hlavu ke straně, jako by chtěla říct: „Jen mluv.“
Teď byla zvědavá. Loki, na rozdíl od Freyi, milovala podrobnosti.
Jestli se teď nedozví nějaké šťavnaté novinky, odejde.
„...“
„Přišla jsem sem, změnila plány. Mám právo to vědět.“
Freya přestala sledoval bohyni a zadívala se zpět na ulici.
Kapuce Freyina pláště se odhrnula natolik, aby Loki viděla, jak se stříbrné oči zamlžily, jako by vzpomínaly na něco v minulosti.
„...Není nějak silný. Dokonce je slabý, pokud ho porovnáš s dětmi v našich Familiích. Snadno se rozruší, rozbrečí se při sebemenších problémech... takové dítě to je.“
Na špičce jazyka měla „ale“.
„Byl krásný, nevinný. Nic podobného jsem nikdy neviděla.“
A proto se jí zalíbil.
Slyšela z plamene v něm melodii, kterou skoro nikdo jiný slyšet nemohl. Soprán.
„Narazila jsem na něj náhodou. Prostě jsem ho jen zachytila pohledem.“
Během řeči přemýšlela Freya o každém detailu vteřiny, kdy na něm její oči spočinuly. Dále sledovala rušnou ulici, hledala ho. Takhle ho našla posledně. Možná se to povede i dnes.
„Bylo to úplně jako teď...“
Brzké ráno, svěží vzduch, ranní slunce, Západní Hlavní.
Přišel z druhého konce ulice – stejně jako teď.
Proběhl pod jejím pohledem, stejně jako tehdy.
„...“
Freya zadržela dech.
Její oči našli bělovlasého lidského chlapce v lehké zbroji dobrodruha.
Proskočil mezi lidmi, chvíli běžel, pak se zastavil a začal zase od začátku.
Chlapec směřoval ke stadionu. Monstrumfilie.
Plavil se řekou lidí a už klestil si cestu ke kruhovité budově, teď už nepříliš daleko.
Freya ho chviličku pozorovala. Na rtech se jí objevil nový úsměv, děsivý úsměv.
„Omlouvám se. Potřebuji něco udělat.“
„Co?“
„Snad se zase brzy sejdeme.“
Loki v ochromením zklamání padla na stůl. Freya se už zvedla ze židle.
Upravila si plášť, sešla schody a vyšla z budovy.
V kavárně zůstaly jen Loki a Ais.
„Kdo si myslí, že je, že nás tu tak nechala...?“
Loki chvíli sledovala oči, oko jí cukalo.
Z hrdla jí uniklo tiché „hmm“. Otočila se k dívce vedle sebe.
Ais měla oči přilepené k oknu.
„Co je, Ais? Děje se něco?“
„...Ne.“
Dodala ještě: „To nic,“ ale nepřestala okno sledovat.
Její zlaté oči, stejně jako stříbrné oči bohyně, viděly, jak se davem prodírá ke stadionu bílá hlava.

***

„Tady je to.“
„Óóóóó!“
Héfaistos, stále v pracovním, předala Hestii malou krabičku. Hestiá potěšeně vykvikla. Pod očima měla tmavé kruhy, ale tvář měla plnou energie.
„Je taková, jak jsi chtěla?“
„Ano, ano! Úplně! Nemám žádné výhrady!“
Panty krabičky zaskřípaly, když ji Hestiá otevřela, aby nahlédla dovnitř.
Byla tam dýka s černou rukojetí a pochvou.
Úplně celá zbraň byla černá. Čepel vypadala jednoduše, ale Héfaistos do její výroby vložila duši... s trochou pomocí od Hestie.
Bellova zbraň byla dokončena za ani ne den. Hestiá vypadala šťastně a spokojeně, což u ní Héfaistos nikdy dřív neviděla.
„Ach! Héfaistos, ta čepel potřebuje jméno! Můžu ji pojmenovat?? Schválně, co by mě a Bella spojilo? ‚Dýka lásky‘, něco takového?“
„Prosím, to ne... tahle dýka si zaslouží mnohem víc. Ale teď už je to tvá čepel...“
Héfaistos navrhla „Hestiin nůž“, ale to Hestiu moc nenadchlo.
Vlastně by se cítila trapně, kdyby tak zbraň pojmenovala. Začervenala se a poškrábala se po hlavě. Stále byla ale stejně nadšená. I dlouhé culíky po obou stranách hlavy byly plné energie, poskakovaly, kdykoli se jen pohnula.
„A připomínám. Ne že ten dluh zapřeš.“
„Nezapřu! Nezapřu!“
Héfaistos si uvolnila vlasy z pevně utaženého drdolu, který si včera učesala, a začala si do vlasů dávat pírka. Hestiina energie byla nakažlivá. Héfaistos se musela usmát a přikývnout.
Hestiá si upravovala oblečení, jako by užuž chtěla vyrazit.
„Už odcházíš?“
„Jo, promiň!“
Nemohla tu jen tak posedávat. Hestiá se vydala k východu.
„Měla by sis odpočinout, než půjdeš!“
Hestiá se neotočila, ani neodpověděla, jen mávla rukou a vyrazila ke dveřím.
Vyběhla z malé místnosti za hlavním obchodem Familie Héfaistos a pokračovala na hlavní ulici.
Nemůžu se dočkat, až mu to dám!
Jen z myšlenek na to, jak se bude tvářit, až mu dýku dá, byla neskonale šťastná.
Napřed se usměje, podívá se na ni s respektem a obdivem a pak ji chytne...
Až se jí i nafoukly tváře z usilovného přemýšlení o tom, jak tu chvíli nastraží. Procházela prostředkem ulice, ve tváři stále stejný výraz, sama pro sebe se hihňala.
Nakonec se při chůzi po Severozápadní Hlavní trochu uklidnila. Rozhodla se, že se nebude snažit najít Bella ve městě, ale počká na něj doma. Chtěla mu dýku dát samozřejmě co nejdřív, ale nevěděla, kde zrovna je.
Jak ho zná, nejspíš někde v Jeskyni.
„Hmm? ...Hahaha, jasně...“
Měla plán, dokud na jednom obchodě neuviděla plakát. Nikdo jí ho neukázal. Prostě tam byl. Na tváři se jí objevil triumfální úšklebek.
Plakát podrobně popisoval program Monstrumfilie, která dnes začíná.
Ta každoroční slavnost je dneska! Bell je v Orariu nový. Jestli o Monstrumfilii ví, bude tam!
A jestli půjde taky, je dost možné, že ho tam uvidí. Měla tak dobrou náladu, že jí vůbec nevadilo, že bude muset hledat Bella v obřím davu.
Věděla, jak přemýšlel. Nebo si to alespoň řekla na základně svého nového (a trochu nepodloženého) sebevědomí. Věděla, kam musí jít.
Otočila se na patě a vyrazila k Východní Hlavní.
„Hej! Taxi!“
Svou drobnou ručkou zamávala na koňský povoz jedoucí kolem.
Mladý řidič zastavil přímo před Hestií. Vylezla na vozík a prohlásila: „Na Východní Hlavní, prosím!“ K tomu ještě ukázala prstem.
„Haha, dobře. Míříte na Monstrumfilii, slečno bohyně?“
„Nějak tak.“
Mladík švihl otěžemi a vozík se začal pohybovat. Zvuk úderů dřevěných kol o kamenné dláždění se jí odrážel v uších. Její sedadlo se na každém kameni otřáslo.
Tohle je obří město. Domov většiny dobrodruhů a Familií z celého světa. Orario se díky tomu dost lišilo od ostatních větších měst. Chůze tady nebyla nejvýhodnější formou přesunu. K přepravě zásob obchodům po městě i přepravě občanů se začali používat koně.
Slovo „taxi“ bylo poprvé použito jedním bohem, který se vozík snažil zastavit. To jméno se rychle uchytilo.
„Chci se tam dostat co nejrychleji. Vím, že je dneska všude plno lidí, ale můžeme jet rychleji?“
„Vypadám jako někdo, kdo by odmítl žádost bohyně?“
Mladík poslechl rád a popohnal koně.
Hlavní ulice byly plné lidí a stánků s jídly, a tak zamířil do postranních uliček. Ty byly někdy tak úzké, že se vozík jen stěží vešel mezi budovy.
Vozka nemohl být o více jak pět let starší než Bell. Byl velmi přátelský a po celou cestu udržoval živou konverzaci. Hestiá se při pozorování dekorací dostala do slavnostní nálady.
„Ajaj. Omlouvám se, bohyně. Dál už zřejmě nemůžu.“
„Hmm?“
Měli skvělou cestu, ale vozík se najednou zastavil. Východní Hlavní byla jen o blok dál, ale počet účastníků slavnosti se natolik zvýšil, že vozík už dál neprojel.
Vozka omluvně sklonil hlavu, ale Hestiá usoudila, že tohle je dost blízko.
„To nic, pane řidiči. Zbytek už dojdu.“
„Vážně mě to mrzí. Tamhleta postranní ulička se sice trochu tmavá, ale dostanete se jí na Východní Hlavní.“
„Díky! Kolik ti dlužím?“
„To bude devadesát varisu.“
Hestiá obrátila peněženku naruby a veškerý její obsah nasypala do rukou řidiče. Tvář jí zářila nadšením.
„Hihi. Drobné si nech! To máš jako spropitné!“
„Ehm, bohyně, tohle je přesně devadesát varisu...“
Jeho slova k ní ale nedolehla, protože Hestiá už byla napůl cesty k uličce, kterou jí doporučil. Chvíli ji sledoval, ve tváři měl trochu opuštěný výraz. Spropitného se nakonec vzdal, otočil vozík a vydal se hledat nového zákazníka.
Vedlejší ulička byla tmavá a úzká. Ale na rozdíl od hlavní cesty tu nikdo nebyl, takže Hestiá se mohla pohybovat rychle. Poskakovala kupředu, pobrukovala si veselou melodii a kolébala krabičku se zbraní v pažích.
V tu chvíli si uvědomila, že není sama.
„Hm? Jsi to ty, Freyo?“
„...Hestio?“
Hestiá na malé křižovatce skoro vběhla do ženy, která se celá skrývala pod námořnicky modrým pláštěm. Hestiá poznala, že je to bohyně krásy, podle několika pramínků stříbrných vlasů, které padaly z kapuce, a podle ženina držení těla.
„Taky jdeš na Monstrumfilii? Asi celkem spěcháš, když jdeš takovouhle uličkou.“
„...Svým způsobem ano. Na hlavní ulici je mnoho dětí, a tak se držím stranou. Procházet vedlejšími uličkami, jako je tato, je nejrychlejším způsobem.“
„Ach! Bohyně krásy to musí mít těžké!“
Každý, kdo Freyu zahlédl, se zachoval trochu jinak, ale většina se zastavila a zírala. Když se držela z dohledu, vyhnula se mnoha komplikacím. Znamenalo to, že nemohla jezdit ani taxíkem. Tohle byl jediný její způsob přepravy.
Freya nasadila svůj obvyklý úsměv. Hestiá souhlasně přikývla.
„Hele, Freyo, když už jsi tady. Nevidělas toho chlapce z mé Familie? Hledám ho.“
„...“
„Je to člověk s bílými vlasy a rubínovýma očima... vypadá trochu jako králík!“
Hestiá svůj popis Bella doprovodila naznačením králičích uší. Freya se přestala usmívat a ztichla.
Brzy se jí ale úsměv vrátil a Hestii řekla, co věděla.
„Vlastně ano, viděla. Na Východní Hlavní, před chviličkou.“
„Vážně?!“
„Ano. Mířil ke stadionu. Pokud tady zabočíš doleva, měla by ses úplně vyhnout davu.“
Hestiá bez rozmýšlení instrukce přijala a poděkovala s úsměvem od ucha k uchu. Hned vyrazila.
Freya se usmála poněkud jinak. Pokračovala vlastní cestou.
Hestiá zabočila doleva. Na ulici bylo stále více světla, jak se blížila k Východní Hlavní.
Už jen chviličku. Hestiá zrychlila a vyběhla z vedlejší ulice do davu lidí na hlavní cestě.
Ani ostatní návštěvníci slavnosti neměli času nazbyt.
V moři lidí ale hned našla Bellovu bílou hlavu. Zkoušel se dostat davem kupředu, ale moc se mu nedařilo.
„Hééééj! BELLE!!!“

***

„Co?“
Je to, kdo si myslím, že to je...? Ach, páni.
Bohyni jsem už pár dní neviděl, a najednou se objeví tady, uprostřed tohohle zmatku?
„Bohyně?! Co tu děláš?“
„Hele, to je snad jasný! Chtěla jsem tě vidět, proč bych tu jinak byla?“
Dojde až ke mně, její směšně veliká prsa napřed.
To není moc odpověď... Trochu mě znervózňuje.
„Jo, taky jsem tě chtěl vidět, ale to nemyslím. Kde jsi byla...?“
„Je to úžasná náhoda, no ne? Chtěla jsem tě vidět, a tady jsi! Musíme mít nějaké zvláštní spojení! Hihihi!“
Neposlouchá mě... vůbec.
Je ve svém vlastním světě. Co to znamená pro mě?
„B-bohyně, vypadá to, že máš moc dobrou náladu. Co se stalo?“
„Hihi... chceš to vědět? Jsem šťastná, protože...“
„A-ano?“
Přísahám, že usmívá tolik, že by to zažehlo všechny lampy z magického kamene ve městě... a taky něco schovává za zády. Co to jenom je? No, budu si muset počkat. Už to vytahuje.
„Pravdou je...“
Čekám, jak bude pokračovat, ale ona se prostě zastaví.
Rozhlíží se po slavnosti, dívá se a poslouchá. Ale já nevím, jestli tu vážně je, tady ve skutečném světě. A teď se dívá na oblohu. Co se jí jen honí hlavou?
„...Hmm. Když už tady jsme, povím ti to později!“
„Cooo?“
„Těš se na něco vážně speciálního!“
Poklesnou mi ramena a určitě mi spadla i čelist. Co se mi to snaží udělat? Počkat, co? Chytila mě za ruku?!
Moje srdce vynechá, když mě chytí za pravou ruku. Její kůže je tak jemná... táhne mě!
„Pojďme na rande, Belle!“
Otočí se ke mně zády a jen se ohlédne přes rameno s roztomilým úsměvem.
„...Rande?!“
„Jo, jo! Jen se koukni na město! Všechno vypadá tak zábavně! Budeme se skvěle bavit!“
„Jasně, ale co tím myslíš, že rande?“
„Hihi! Pojď, Belle! Pojď!“
Červenám se jak humr, úplně to cítím ve tvářích. Ale bohyně vypadá tak šťastně.
Její hedvábné prsty mě drží za ruku a vede mě přímo do davu na ulici.
Pouliční obchodníci si ani na okamžik neodpočinou. Prodávají tu tolik věcí! Maso na špejli – asi se dá snadno nosit. Ach! Tamhle jsou drobné suvenýry, klíčenky, přívěšky s emblémem Familie Ganeši nebo monstra! A tamhle jsou... skutečné zbraně?? Ne nejvyšší kvality, ale velmi skutečné. To je možné jen v Orariu...
Ohňostroje vypálené ze stadionu rozzáří nebe. Přes hluk na ulici je skoro neslyším.
„Počkej, bohyně. Já tu zrovna něco dělám!“
„Ach, a copak?“
„Mám tu někoho najít.“
„Dobře, tak toho někoho najdeme na našem rande! Myslím, že se tomu říká dvě mouchy jednou ranou? Hej! Pane! Dvě ty palačinky, prosím!“
„Bohyně?!“
Zase mě bere na lehkou váhu... mám teď problém.
Nemůžu se vrátit do Milenky hojnosti a říct, že jsem Syr nevrátil peněženku, protože jsem byl na rande! Je tohle rande...? No ale, kdyby to ty slečny zjistily, určitě by mě nenáviděly!
A pak je tu taky...
Bohyně. Nemůžu z ní spustit oči.
Ruku mám úplně napjatou a mokrou od potu. Ale to je nic v porovnání s těmi novými pohledy bohyně.
Je zvláštní na to myslet, ale chová se na tolik let, na kolik vypadá. Jde od prodejce k prodejci, oči ji září, když ukazuje na jídlo nebo na oblečení. Je jako náctiletá. Doma je úplně jiná, dospělejší. Její úsměv je vždy nakažlivý, ale teď je... roztomilý.
Bohyně je vážně krásná mladá žena. Tahle její stránka to dokazuje.
Moje srdce teď rytmicky buší... do čeho jsem se to jen dostal?
Je to bohyně!!
„Belle? Béé-lle?“
„Ach, ano. Copak je?“
„Áááá.“
„...Co?“
Ještě víc to komplikuje...
Drží jednu z těch palačinek, které jsme zrovna koupili, kousek od mé pusy. Na tváři má zářivý úsměv...
Konečně mou ruku pustí. Je na špičkách, palačinku drží oběma rukama a snaží se mě přinutit otevřít pusu.
Mávám pažemi a snažím se protestovat. Oči mám upřené na sladkost jen centimetry daleko.
„Bohyně, co to děláš?!“
„Co tím myslíš? Řekni áá! No tak, ááá. Vždycky jsem si tohle chtěla vyzkoušet.“
„...?!“
Celé moje tělo sebou cuká... ubohé...
Zapomněl jsem, co jsem chtěl říct, no super. Dobře, možná, že když nic neřeknu, pochopí. Moje tváře úplně hoří!
Vím, že má dobrou náladu, ale tohle je absurdní! Možná má tyhle nápady kvůli slavnosti.
„Ale noo, copak je, Belle? To proto, že jsem si kousla jako první?“
„N-ne! To ne, to jen že...“
Je to trochu trapné... a ty jsi bohyně!! Respektuji tě! Respektuji!
Ale nechat se takhle krmit božstvem z jiného světa? Nemám žádné způsoby!
Nedívej se na ni! Už takhle vypadám uboze! No tak, mysli! Musí být nějaký způsob, jak se z tohohle dostat! Ach! Moje vlastní palačinka!
„Tu jsem koupil pro tebe! Nebylo by hezké, kdybych si kousl od tebe, když mám svoji. Prosím, dej si raději kousek mojí!“
„...Unikl jsi...“
Její úsměv zmizel, trochu špulí rty. Hlavně že sklonila tu palačinku.
Ale jen pokrčí rameny. „No co.“ Její úsměv se vrátil!
„Dobře, uděláme to po tvém. Kousnu si tedy té tvojí.“
„Co?“
„Vidíš? Áááá.“
„...Áá.“
Zavře oči. Drobné rty má otevřené.
Dobře, to zvládnu. Prostě dej palačinku k její puse...
Žvýk.
Její roztomilé třešňové rty poskočí dopředu a ona si ukousne. Vypadá jako roztomilé, nevinné dítě... přestaň se na ni tak dívat! Zase se červenám!
Otevře oči, zuby má stále v mé palačince. Usmívá se jako liška a pak si znovu pořádně odkousne z palačinky. Odtáhne se, tváře má nacpané jako křeček.
Jak vypadá můj obličej...?
Na jedné tváři má trochu šlehačky.
Musela se zašpinit od palačinky. Můžu to rychle setřít.
Zastavím ruku uprostřed pohybu. Co to dělám?! Je to bohyně!!!
Nechce, aby se k ní někdo takhle choval! A už vůbec ne člověk jako já! Dej jí kapesník, blbečku!
Začnu odtahovat ruku, ale těmi svými útlými prsty mě chytne za zápěstí.
„Hihihi, chci, abys to udělal.“
„...“
Sladce se na mě usměje, červená se. Oči má plné důvěry.
Pomalu jí přejedu prstem po tváři. Sevře oči a zatřepe tělem, jako by ji to lechtalo.
Fjú...
Do hlavy se mi žene krev.
Celé tělo jako by hořelo, mám svědivý pocit, ale nemůžu se poškrábat. Tohle je tak trapné... nebo jsem jenom stydlivý?
Má mě obtočeného kolem prstu.
„Dobrá práce, Belle! Jako další si dáme brambůrky! Pojď! Pojď!“
„M-my ještě pokračujeme?“
„Samozřejmě! Skoro nikdy nemáme čas si něco užít společně!“
Vezme mě znovu za ruku a vede mě dál po ulici.
Jsem možná jednou nohou v hrobě, ale taky mám důvod se usmívat.
Má vlastně pravdu.
Jsme dvoučlenná Familie. Vždycky máme plno práce s tím, abychom si vydělali na další den. Já jsem v Jeskyni, ona má brigádu.
To, kolikrát jsme spolu byli venku, spočítám na prstech jedné ruky.
Proplétáme se mezi mnoha rasami, jež zaplavily Východní Hlavní.
Já nejspíš vypadám dost neobvykle, ale bohyně je šťastná. A přesně o to mi jde.

***

Začalo o hlasitým řevem z davu.
Monstrum bylo puštěno z řetězů a zavylo. Vyrazilo dopředu do arény, za sebou nechalo obláček prachu. Bojový býk měřil přes dva metry. V cestě mu stála jen krotitelka s krátkými vlasy. Hbitě se mu odkutálela z cesty, vlasy jí poletovaly kolem hlavy.
Dav zajásal nad ukázkou jejích atletických schopností. Dobrých padesát tisíc návštěvníků na tribuně vytvořilo vír energie, který proudil k zemi stadionu.
Stadion, Anfiteatom, se nacházel ve východní části Oraria.
Zrovna započala hlavní akce Monstrumfilie. Tisíce obyvatel zaplnily stadion, aby si užili podívanou.
Bojový býk byl chycen právě kvůli tomuto. Odrazil se od země stadionu, chtěl zaútočit na ženu před sebou. Hrozivá sála zvířete nechala po každém kroku praskliny na povrchu země. Krotitelka Familie Ganeši se tím ale nenechala rozhodit. Šikovně se vyhnula vše útokům býka, což se davu líbilo.
Tenhle boj se dost podobal býčím zápasům. Někdo poutavý v nápaditém oblečení čelil zvířeti, vybavený jen bičem a kápí. Zvíře mnohokrát zaútočilo, ale krotitelka se vždy velmi těsně vyhnula.
Jejím úkolem bylo zvíře zkrotit, ne ho zabít. Klid v její tvář v tak nebezpečné situaci naplňoval obecenstvo úžasem a obdivem. Chtěli vidět více. Pokaždé, když se krotitelka vyhnula útoku a neutrpěla ani škrábnutí, jí tleskali.
Monstrum řvalo tak, že z toho až tuhla krev v žilách. Zvuk byl ještě ve stadionu zesílen mikrofony z magického sedadla, to aby si účinek představení plně užili i ti na nejvyšších sedadlech. Stadion byl úplně naplněný energií.
„Už začali...,“ zamumlala si Eina pro sebe, když za sebou slyšela výbuch hluku.
Byla umístěna před stadion, ale vibrace z vytí monstra cítila až v kůži. Podívala se přes rameno na kamennou zeď mezi sebou a místem konání.
Na tohle místo byla poslána Cechem. Ona a několik jejích kolegů měli nasměrovat návštěvníky slavnosti na stadion a být k dispozici členům Familie Ganeši, kdyby potřebovali s něčím pomoct.
Monstrumfilie nebyla akce, kterou bohové pořádali jen kvůli zábavě. Familie Ganeši zajistila monstra a krotitele, ale sám Cech byl odpovědný za vše ostatní.
Já nemám co o tom pochybovat, ale proč se Monstrumfilie vůbec pořádá?
Manažeři Cechu slavnost schvalovali. Eina neměla to rozhodnutí jak ovlivnit, prostě dělala, co jí bylo řečeno. Nebylo jí to zcela příjemné.
Město sice nebylo v téměř žádném nebezpečí, ale stejně si myslela, že monstra by se z Jeskyně vynášet neměla. Kdyby mohla, něco by namítla. Jestli se Cech tolik zajímal o správu města a jeho bezpečí, jak tvrdil, měli sami více zajistit kontrolu monster. Zbavení drápů by byl dobrý začátek.
Monstra jsou, přeci jenom, děsivá.
Hlavním účelem této akce nebylo být jejich zkrocení. Byla to zábava. Vytvoření potenciálně nebezpečné situace jen kvůli zábavě... něco takového by se vůbec nemělo dít. Nebo se toho alespoň neměl účastnit Cech. Eina došla až k tomuto závěru.
„A teď... obludárium. Trochu to bolí.“
„Hm? Říkalas něco, Eino?“
Eina zavrtěla hlavou. Její kolegyně zaslechla, jak si bručí sama pro sebe.
Orario bylo domovem mnoha Familí a jejich dobrodruhů. To sice znělo jako dobrá věc, ale většina dobrodruhů není zrovna nepřátelštější. Mají tendenci hrát podle vlastních pravidel. To, jak se neuměli řádně chovat k dalším obyvatelům města, způsobovalo Cechu mnoho potíží. Zaměstnanci jako Eina to museli urovnávat.
Aby mohl Cech sklízet výhody Jeskyně, musel udržet dobrodruhy v lati a také je ochraňovat. Jen díky téhle slavnosti viděl průměrný občan dobrodruhy v dobrém světě, a tak se Cech tvářil, že nebezpečí nevidí. Nedalo se s tím nic dělat.
V koutě Eininy mysli stále zněla slova „každoroční obludárium“. Věděla, že reputace Cechu je na tenkém ledě. Slavnost dost pomáhala ten tlak uvolnit.
Tak hlavně, aby se nic nepokazilo...
V době slavnosti byla vždy nervózní. Nedokázala se uvolnit, dokud neskončilo i úplně poslední představení. Možná je jen moc upjatá.
Její kamarádi i kolegové si stěžovali jedině na to, že sami představení nevidí. Přemýšlela nad pozicí Cechu a masírovala si spánek.
„Ne, tady taky ne...“
„Možná už je uvnitř?“
Hmm?
Šel k ní někdo, koho znala. Byl to Bell.
Hlavou otáčel kolem dokola jako sova a procházel zvnějšku stadion. Zdálo se, že někoho hledá. Bohyně jdoucí vedle něj musela být hlavou jeho Familie.
Eina se rychle podívala na své kolegy. Pořád remcali, ale usoudila, že to tu chvíli zvládnou i bez ní. Došla se pozdravit s jí přiděleným dobrodruhem.
„Belle.“
„Ach, Eino?“
„Belle, kdo je ta půlelfka?“
Eina se zahihňala, když se mu na tváři objevil zmatený výraz. Pak se Hestii zdvořile uklonila a představila se.
„Jmenuji se Eina Tullová. Jsem členka sekretariátu Cechu a také Bellova poradkyně pro Jeskyni. Ráda vás osobně poznávám, bohyně Hestie.“
„Ach, tak takhle se znáte. Bell se na vás spoléhá.“
Hestiá byla s vysvětlením spokojená. Potřásla si s Einou rukou. Eina se znovu uklonila, Bell to tiše sledoval. Povedlo se mu ale se z transu probrat a zeptal se:
„Proč tu jsi, Eino?“
„Cech má slavnost na starosti, takže tu všichni zaměstnanci něco dělají. Já jsem tak trochu uvaděčka, pomáhám hostům najít jejich místa. Přišel jsi na otevření slavnosti, Belle?“
„Ještě ně, vlastně někoho hledám. Ehm, je to servírka... ale sem si uniformu asi nevzala. Haha... neviděla jsi lidskou dívku, která u sebe nemá žádné peníze?“
„Asi spíš ne...“
Eina se trochu pousmála Bellovu popisu dívky. Bell se podíval stranou a poškrábal se po hlavě. „Jasně, že ne...“
Eina pak dodala, že pro vstup na stadion je nutné zaplatit malé vstupné, takže není moc pravděpodobné, že by se dovnitř dostala dívka bez peněz. Bell přikývl a sklonil hlavu jako poděkování.
„No, tak se ještě podívám kolem stadionu a pak se vrátím na Východní Hlavní. Možná o vstupném neví a někde tu je.“
„To zní dobře. Pokud takovou dívku uvidím, řeknu jí, aby tu počkala.“
Bell se ještě jednou uklonil a otočil se k odchodu. Hestiá hned využila příležitosti k soukromému rozhovoru s Einou. Jakmile byl Bell z doslechu, popošla k Eině.
Ta byla trochu zmatená, ale otočila se k bohyni.
„Slečno poradkyně.“
„Ano, copak je?“
„Nevyužila byste své pozice, abyste na Bella něco zkusila, že ne?“
Hestiá se jí dívala přímo do očí. Eina hned pochopila, že to Hestiá myslí vážně.
„Ráda bych držela osobní a profesní život zvlášť...“
„Dobře, věřím vám.“
Hestiá ji lehce poplácala po paži, v očích vážný pohled.
Bell si všiml, že za ním bohyně není, a vrátil se s opravdu zmateným výrazem. Hestiá k němu doběhla a dvojice odešla.
Eina měla pocit, jak by se píchla o jehlu. Sledovala, jak ti dva odchází, a cítila, jak jí po šíji stéká kapička potu.
Znovu si zkusila promasírovat spánek a vrátila se za svými kolegy k úpatí stadionu.
„Co se to tam sakra děje?“
„Stěžovat si můžeš později, teď tam někoho pošli.“
„...?“
Atmosféra se změnila, všichni mluvili zvýšenými hlasy.
Eina přimhouřila oči, když se ke skupince přiblížila. „Pardon, ale co se děje?“
„Zaměstnanci Cechu u západní brány se z nějakého důvodu zhroutili.“
„...Co?“
„Jsou při vědomí, ale všichni buď posedávají nebo leží... možná jen špatná kocovina ze včerejška. Musíme tam poslat někoho dalšího.“
Dlačí zaměstnanec Cechu frustrovaně obrátil oči v sloup.
Ale Eině naskočila husí kůže. Teď nebyla jen nervózní, napjalo se jí celé tělo.
Přeháním...?
Za kamennou zdí se rozezněl další zahřmění od davu. Podívala se na vrcholek zdi, pokusila se uklidnit.
Dorazil k ní ale i jiný řev, řev monstra zpod země.

***

Místnost byla tmavá a špinavá, skoro do ní nepronikalo světlo.
Na stropě visela jediná lampa z magického kamene, všemu v místnosti přičarovávala dlouhé stíny. V zaprášeném a vlhkém skladišti stály podél zdí krabice metr vysoké. Na zdech visely různé druhy zbraní a všelijaké předměty.
Byla tu i spousta klecí. Rozléhal se zvuk řetězů, jak monstra v nich bojovala s pouty. Železné klece měly mřížoví. Monstra strkala své čenichy do otvorů, obnažovala své drápy a vyla.
Místnost byla pod hlavním jevištěm stadionu. Byla to taková čekárna monster.
Když přišlo nějaké monstrum na řadu, byla jeho klec přesunuta zaměstnancem na povrch. A ve chvíli, kdy bylo monstrum puštěné z řetězů, už na něj čekal krotitel.
„Co to děláš? Už jsme připravení na dalšího! Proč to nezvedneš?!“
Klap, klap, klap. Od kamenné podlahy před skladem se odrážely hlasité zvuky kroků. Dveře se otevřely a objevila se členka Familie Ganeši.
Měla na starosti přepravu monster. Její asistenti skvěle drželi tempo, takže když se další klec náhle neukázala včas, hned to běžela zkontrolovat.
Chtěla jim vynadat, ale nikdo se neozval.
„C-co se děje? Hej!“
Členové jejího týmu byli na zemi po celé místnosti.
Čtyři muži, kterým tu přenechala velení, seděli na zemi a opírali se o krabice. Ve tvářích měli nepřítomné výrazy.
Doběhla k tomu nejbližšímu, bála se nejhoršího. Dýchal. Nebyl ani zraněný. Obešla i zbytek týmu. Všichni byli ve stejném netečném stavu. Byli ale naživu.
Vypadali však jako loutky, jimž někdo přestřihl nitky. V těle neměli vůbec žádnou sílu.
„Ach... ach.“
Jed monster...? Ne, to není možné... co jim tohle sakra udělalo?!
Všichni si něco mumlali. Tváře měli červené. Nedokázali zaostřit.
Nic podobného nikdy neviděla. Po zádech jí přeběhl mráz, když si uvědomila, že netuší, jak jim pomoct. Jak mohla vyléčit něco, co viděla poprvé?
Co se tu jen stalo...? Postavila se a prohlédla si místnost. Ignorovala přitom vytí monster v klecích, i jejich pokusy o osvobození se.
„...“
Vzduch za ní se náhle pohnul.
Nebyl to agresivní útok ze zálohy, spíš jako když se kamarád připlíží k druhému. Nevycítila úmysl ublížit, proto zareagovala příliš pomalu.
Někdo za ní stál.
„Stůj prosím klidně?“
„...ach.“
Rychlé zasvištění látky a najednou nic neviděla.
Její oči zakryly útlé prsty, na dotek jemné.
Moment později a už ztuhlo celé její tělo, paže a nohy se jí lehce třásly.
O nos se jí otřela sladká vůně, měkké tělo se jí opřelo o záda, na kůži ucítila teplo. Všechny její smysly byly paralyzovány „krásou“, kterou neviděla.
Bylo to zdrcující „kouzlo“.
„Kouzlo“, kterému nerozuměla.
Nemohla vzdorovat, nemohla tomu odolat.
Nedokázala na nic myslet, všechny myšlenky se někam vytratili.
Její svoboda zmizela.
„Kde je klíč?“
„...e.“
„Klíč ke klecím. Kde je?“ zašeptal jí tiše hlas do ucha. Ten zvuk pohltil její vědomí. Hlava jí padla dopředu, krk ji už neudržel.
Nemohla se bránit slovům, jež se jí do hlavy dostala. Poslechla.
Třesoucí se pravou ruku natáhla za záda a chytila svazek klíčů připnutý k pásku. V roztřesené ruce narážely klíče hlasitě jeden o druhý. Zvedla je ke svému rameni.
„Děkuji.“
Ruce zakrývající jí oči zmizely a z ruky jí byly vzaty klíče. Oči ale nezačaly fungovat. Dívka vůbec nic neviděla.
Ten někdo za ní ustoupil. Bez té podpory jí vypověděla kolena. Spadla na zem, jemně dopadla na zadek.
Stala se obětí stejného „kouzla“ jako její tým a přidala se k jejich osudu.
„Omlouvám se.“
Freya nechala dívku dívkou a pokračovala dál do skladu.
Zaměstnanci a „divocí členové“ Famile Ganeši strážili západní bránu. Všechny je zanechala bezbranné, jen aby se dostala až sem.
Freya neovládala umění boje. Byla jen jednou z mnoha bohů v Nižším světě. Neměla žádné zvláštní schopnosti.
Ale měla svou krásu. Ona doslova byla krásou.
Měla moc, která se nedala ovládat rozumem. I další bohové propadli jejímu kouzli. Lidé a pololidé neměli nejmenší šanci. Měla ohromující moc uvést kohokoli do transu.
Tentokrát to dělala, aby si užila trochu zábavy.
Na pohlaví oběti nezáleželo. Opustilo je vědomí. Zapomněli, že kosti jsou jejich oporou, a nedokázali ani stát. Byli pod vlivem jejího „kouzla“.
Dokud si dala pozor na to, aby ji nikdo neviděl, mohla se takhle někam vkrást.
„...“
Freya se zastavila uprostřed skladu.
Všude kolem ní byly klece s monstry. Jejich obyvatelé vyli s novou energií. Naslouchala explozi zvířecího řevu kolem.
Jakmile si ale kápi sundala, všechna monstra ztichla.
„...“
I je lapila její krása.
Pleť barvy čerstvě napadaného sněhu bylo to jediné, na co se dokázali soustředit. Freyiny stříbrné vlasy a oči hypnotizovaly monstra do pasivního stavu. Svaly jim začínaly vypovídat.
Ani divoká monstra nebyla v bezpečí před jejím „kouzlem“.
„...Ty dobře posloužíš.“
Prohlédla si jedno monstrum po druhém, až se zastavila před jednou z klecí.
Monstrum uvnitř bylo pokryto huňatým kabátcem bílé srsti. Mělo obří paže a široká ramena s vystupujícími svaly. Linie dlouhé, nitkovité srsti ve stejné barvě jako Freyiny vlasy, dokonale běžela po zádech až k jakémusi zakrslému ocasu.
Divoký stříbrohřbetec zaklesl své oči do očí bohyně krásy. Jeho dech postupně těžkl.
„Pojď ven.“
Odemkla klec a otevřela ji.
Monstrum Freyu poslechlo a vylezlo z mřížované klece. U nohou mu zarachotily řetězy poutající mu paže a nohy.
Osvobodila monstrum. Věděla, jak nebezpečné to může být.
Ale dokud tahala za nitky, takové drobné detaily ji nezajímaly.
Přišla z jediného důvodu.
Ten chlapec hned venku...
Jejím cílem byl Bell Cranell.
Ach, ale je to škoda. Chtěla jsem ještě chvilku sledovat, jak roste.
Věděla, že Bell rostl závratnou rychlostí. Nevěděla proč, ale viděla, že jeho pokrok jde kupředu sedmimílovými botami.
Před bohem nikdo neudrží tajemství.
...Chci si s ním hrát.
Freya se zasmála jako dítě.
Chtěla si utahovat z toho, koho milovala, jako by byla jen nedospělé dítě.
Ale nedokázala to zastavit. Láska na první pohled ji nutila jednat, protože pokaždé, když s ním nemohla být, ucítila v hrudi silné bodnutí.
Chtěla ho vidět vyděšeného, chtěla ho vidět brečet, ale především chtěla vidět jeho odvahu.
„...“
„Fháá... fhááá...?“
Freya láskyplně pohladila tvář stříbrohřbetce. Chřípí se mu zachvělo s každým nasátím vzduchu. Na okamžik se odmlčela, když jí hlavou proběhla nová myšlenka.
Co když tohle monstrum omylem zabije Bella, protože jej vypustila?
Předtím ji to ani nenapadlo. Rychle tu myšlenku setřásla.
Jestli Bell dneska zemře...
Půjdu za ním.
Jestli jeho duše opustí Nižší svět, požene se za ní až na konec času a prostoru.
Chytnu si ho.
Až ho dožene, přimkne si ho ke svým vášnivým prsům.
Její oči se zaleskly láskou a něhou, ale na tváři měla krutou lásku. Rty se jí stočily do naprosto zlého úsměvu.
Chytila hlavu stříbrohřbetce oběma rukama, zlým úsměvem a vším. Každý sval v těle monstra pulzoval energií.
Takže...
Naklonila se dopředu a položila rty na čelo tvora.
Počkej na mě?
Ve skladu se ozval hrozivý řev.

***

„Bohyně, o čem jsi mluvila s Einou?
„Ále, tak různě.“
S bohyní jsme už při hledání Syr jednou obešli celý stadion. Teď jsme znovu stáli na Východní Hlavní. Ulice jsou teď prázdnější. Všichni jsou nejspíš uvnitř a sledují krotitele.
„Hele, Belle. Ty hledáš nějakou dívku, že?“
„Co? Ach, ano, má vlasy a oči v barvě popela. Vypadá dospěle a je o něco vyšší než já...“
Neptala se, jak Syr vypadá. Oči má napůl přivřené a upřeně mě pozoruje. Nemrká...
Proč se na mě tahle dívá? Mám z toho špatný pocit.
„Ehm... bohyně?“
„...Jsi úplně mimo, stejně jako s tou poradkyní.“
„Co...? Co tím myslíš?“
„Kdo ví.“
Už se na mě zle nedívá, ale špulí rty...
Přísahám, že ty její culíky jsou živé. Úplně poskakují. Jako by mě chtěly udusit...
Co jsem udělal? Proč je taková...?
Malou věčnost jdeme v tichosti.
„...?“
„...Copak je, Belle?“
Ucítím něco ve vzduchu a zastavím se. Bohyně stále vypadá stejně naštvaně, když se na mě ohlédne přes rameno.
Zrovna teď jsem něco...
Něco jsem zaslechl.
Není to hluk slavnosti. Ten zvuk je ostřejší, napjatější.
„...Výkřik?“
zamumlám. Vzápětí nás pohltí přívalová vlna zvuku.
„MONSTRUUUUUM!!!!!“
Mírumilovná ulice při tom jediném slově zcela zpanikaří.
Tamhle je.
Monstrum je na druhém konci ulice, přichází od stadionu.
Stojí na kamenné cestě, všechen ten bílý kožich úplně napjatý.
Monstrum, stříbrohřbetec, bylo rozzuřené.
Jeho svaly úplně přetékaly energií, vydechovalo takovou silou, jako by chtělo všechno odfouknout. Chtělo ji, chtělo ji hned teď.
Hledalo bohyni.
Její stříbrné vlasy naposledy vidělo před stadionem, pak zmizela v davu. Naprosto okouzlené mosntrum za ní běželo s větší silou, než jakou kdy mělo. Zdálo se, že ho táhne neviditelný řetěz.
Její láska!
Přízeň bohyně!
Nejčistší, nejzákladnější instinkty převzaly vládu nad tělem monstra a hnaly jej kupředu.
Ty instinkty nezaváhaly. Zahlcovalo je hledání bohyniny lásky.
„Gááááá!!“
„Hííííí!“
Stříbrohřbetec pokračoval ulicí, převracel vozy a odhazoval krabice z cesty.
Řehtající kůň se mu jen tak tak vyhnul. Vozka takové štěstí neměl. Byl vyhozen do vzduchu a spadl na zem. Jakmile se stříbrohřbetec vzdálil, vrátil se zapřažený kůň ke svému pánovi i s prázdným vozíkem.
Ztrácel bohyninu vůni. Její sladké aroma zmizelo. Zatočil špatně?
Stříbrohřbetec se na okamžik zastavil a zkusil znovu najít její vůni. Postupně zkusil nasát vzduch v různých směrech.
V ulicích byly zase plné – někteří v něm běželi, jiní šokovaně stáli, další křičeli, co jen mohli. Stříbrohřbetec byl obklopen davem.
Jeho oči přejely přes dav. Zastavil se úplně.
Zastavil se pohledem na jednom místě, na někom určitém.
Viděl „ji“ krví podlitýma očima
Drobnou dívku s černými vlasy a netečnýma očima, která se zase dívala na něj.
Byla očividně jiná než všichni ostatní kolem ní.
Někdo z úplně jiné říše.
Měla toho tolik společného s „bohyní“, kterou se snažil najít.
Do uší se mu vkradl hlas:
„Mohl bys pronásledovat tu malou?“
Ta slova patřila jí.
...Mám tě!
Stříbrohřbetec udělal velký krok s drobné dívce s vytřeštěnýma očima.
„...“
Udělá krok vpřed.
„...B-Belle.“
Chytím bohyninu ruku a udělám zpátky krok, dva.
Mám husí kůži úplně po celém těle. Takhle jsem se necítil od „toho“ dne.
Bílé tělo, na zádech stříbrná hříva. Z pohledu na něj se jednomu div nezatočí hlava.
Má výraz bestie, bez smyslu a rozumu. A dívá se na mě a bohyni.
Nemůžu dýchat.
Proč je tady monstrum? Co se to děje? Na to jsem se už ptal...
Čelím něčemu, co by tady nemělo být. Je to úplně jako s tím mínotaurem. Potím se a třesu úplně stejně jako posledně.
Jeden z nás je jeho cíl!
„Dělej, co umíš.“
Odkud ten hlas jen přišel...?

7 komentářů: